Citlivě vědomý muž

Volá mrzutý přítel a hned spustí jak ho to už štve, že sice bydlí v krásné chatové osadě v přírodě, ale že se tam stěhují samí Pražáci a ti by pořád chtěli veřejné osvětlení, chodníky a asfaltové cesty. Což on jako vědomý a velmi citlivý člověk vnímá jako naprosto zbytečnou věc. „Přeci ten zázrak koukat v noci na hvězdy nezničíme už i tady?“, se zapálením pronáší. “A co teprve ten nádherný pocit projít se bosi po travnaté cestě. No, i tohle tady ti idioti chtějí zničit. Potřebují asfalt, aby jejich ženušky neměly zablácené boty. Barbaři!”, brblá si. 

Jenže má opravdu smysl se rozčilovat a nadávat na druhé, že jsou to blbci? Každý jsme na jiné úrovni vědomí. Jeden vnímá celou Zemi jako živou bytost, která si zaslouží tu největší péči. Druhý však žije pevně uvězněn ve hmotě. Nerozumí tomu cvokovi od vedle co chodí bos a nechává vegetaci růst svým životem. Oba dva žijí ve své vlastní bublině. Ani jeden nepřijímá život toho druhého.

Můžeme se vztekat, nadávat, brečet, ale ničemu tím nepomůžeme. Nezachráníme neosvětlené nebe, cestu a už vůbec ne prales v Amazonii tím, že budeme jednat stejnými silami. I my jsme byli nevědomí, i my jsme žili pevně svázáni materiálním světem. A právě proto bychom měli mít pochopení pro to jak a proč se druzí chovají. Nevidí to, nevnímají to, necítí to. Když se na ty situace zaměříme, můžeme vidět vzorce, podle kterých jednají. 

Je na nás ukázat, že to jde i jinak. My citliví a vnímaví jedinci jsme tu od toho, abychom šli příkladem. Ukazujme druhým náš pohled na život, na svět kolem nás. Avšak, nevnucujme ho!

Autor: Martin