Dovršení poutnické cesty (10. část)
Od léta 2020, kdy jsme s mým mužem začali stavět Tiny house, utekla už spousta času. Mnozí z vás se mě občas vyptáváte, jak se nám v něm žije a kde teď bydlíme. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek a tím pomyslně uzavřít naši poutnickou cestu na sever Čech.
Léto minulého roku pro nás bylo nesmírně náročné. Naše představy o stavbě Tiny house v Srbské Kamenici totiž velice rychle rozmetaly překážky, které se nám po čase začaly stavět do cesty. Pozemek, na kterém jsme učinili jeho první úpravy a položili jsme na něm základy pro Tiny house, nám ukázal, že s naším záměrem na něm neuspějeme. Jak nám to v počátku šlo rychle a jednoduše, najednou se průběh změnil a vše začalo drhnout. Majitel pozemku najednou přestal být otevřený k jeho prodeji a úředníci na stavebním odboru a dalších úřadech náš záměr nepodpořily. Spíše naopak. Nechali jsme to chvíli být, aby čas ukázal, kudy se dál vydat. Pak přišla doba, kdy jsme měli naše dočasné bydlení v chaloupce opustit. Život v Srbské Kamenici se nám tímto uzavřel. Už jsme se nechtěli stěhovat do dalšího dočasného bydlení. Potřebovali jsme někde zakotvit a zakořenit. Začali jsme se tedy dívat po nabízených možnostech v okolí. Prohlídka jednoho děčínského bytu nám jasně ukázala, že život ve městě (i když oproti Praze malém) pro nás už není možný. Druhý den se na internetu objevil pronájem malého 35 m2 bytu v Janově, tak jsme se na něj jeli podívat. Janov je malá vesnička vedle Hřenska, které je známé svou Pravčickou bránou. Když jsme si byt prohlédli, velice rychle jsme měli jasno. Podepsali jsme nájemní smlouvu a od té doby tu žijeme. Vtipné na tom je, že rozlohou je náš byteček podobný Tiny house. Z okna se opět díváme na nejvyšší vrch v okolí, a zároveň silové místo, Růžovský vrch. Akorát z druhé strany, než jsme ho měli v Srbské Kamenici.
Díky současné koronavirové situaci a omezením s ní spojených s Martinem už dlouhodobě pracujeme z domova. Musím říct, že náš malý byt je pro nás velkou zkouškou a skvělým učitelem. Díky těsné a neustálé blízkosti musíme o to více čelit sami sobě, i vzájemně. U nás doma se nic neschová, každý nesoulad je hned vidět a ovlivňuje nás. Co se nám dlouhodobě nedařilo zcela překonat, nyní velice rychle vypluje na povrch, aby mohlo dojít k léčení. Proto využíváme tohoto období a našeho mini domova, který nám přináší mnoho možností.
Dokonce jsme se chvíli rozmýšleli, jestli sever neopustíme. Měli jsme pocit, že nás tu nic nedrží. Bylo to na podzim/v zimě, kdy jsme v této oblasti ještě nebyli zakořenění. To se ale s přelomem roku změnilo. Pochopila jsem, že jsem ještě velmi úzce spojena s krajinou Křivoklátska, které miluji a kde jsem dříve žila. Po radě mé kamarádky jsem se doslova přesadila. Z Křivoklátska jsem vytrhla své kořeny a spojení s ním a přesadila je na sever. Od té doby se mi už nevracejí nostalgické vzpomínky a touhy vrátit se tam. Jako svůj domov jsem přijala “drsný sever”. 🙂
Jak už to tak v životě bývá, díky těmto současným okolnostem jsme zjistili, že dlouhodobý život v malém prostoru pro nás není cestou, po které chceme dál jít. Navíc pro dva hypersenzitivce, jako jsme my, je vjemů v malém prostoru někdy opravdu nadmíru. Uvědomili jsme si, jak je pro nás důležité mít kolem sebe více prostoru a s tím spojených možností. Veškerá tato uvědomění nás dovedla k pozastavení našich plánů s Tiny house. Rozhodli jsme se jeho podvozek, včetně dřeva na stavbu, prodat. Nejprve je totiž potřeba uzavřít jednu etapu pro to, aby se mohla otevřít nová cesta. Mezitím si ujasňujeme naše představy o vlastním bydlení v přírodě a necháváme v nás vše dozrát. Ve správný čas a s konkrétním záměrem na nás nové místo k životu jistě posvítí. 🙂