Konec chaloupkám (8. část)

Život v chaloupce v Srbské Kamenici nám dal občas opravdu zabrat. Od doby, co jsme se do ní přestěhovali, se v ní stále něco rozbíjelo – voda, elektřina, odpady a mnohé další. Ještě aby ne! Vždyť vznik této chaloupky se datuje k roku 1880 a zrovna moc dobře o ní pečováno nebylo. Chaloupka pro nás byla velkou prověrkou a učitelkou. Zkoušela naši trpělivost, víru, oddanost, odvahu, přizpůsobivost a odolnost vůči nekomfortním podmínkám. Občas jsme si s Martinem říkali, co nás to napadlo jít do chaloupky těsně před rekonstrukcí, která nám přes zimu naskytla opravdu tvrdé podmínky. Někde hluboko uvnitř jsme ale oba cítili, že jsme se rozhodli správně. 

Zima v chaloupce byla hodně temná. Malá okénka nám do chaloupky moc světla nevpustily, a tmavý nábytek s černě vymalovaným stropem na nás působil smutně. K tomu přibyly časté vichry, deště a slunce bylo v nedohlednu. To vše v chaloupce vytvářelo podivuhodnou, melancholickou atmosféru. Všude kolem byl klid, ticho a tma. Jako by bylo mrtvo. A taky že bylo! V přírodě byla cítit smrt velice silně. Ještě nikdy jsem to takhle intenzivně nevnímala. Všimla jsem si, že čím déle žijeme v chaloupce u lesa, v úzkém propojení s přírodou, tím více vnímám její cykly a ladím se podle nich. Tato zima pro mě tentokrát byla opravdu dlouhá. 

Zimní období mě i Martinovi nám umožnilo něco v nás umřít a odejít. Ačkoliv se mohlo zdát, že se u nás přes zimu nic nedělo, v pozadí probíhal jistý proces, který nám později umožnil začít realizovat naši vizi, která k nám přišla v temnějších dobách. 

Jakmile k nám časně z jara pronikly první paprsky světla, vylezli jsme ze své tmavé nory a probudili se ze zimního polo-spánku. S vděčností v srdci jsem si užívala každého vysvitnutí slunce, které se přes zimu zdálo, jako by někam zmizelo. Těšila jsem se na každý okamžik, který můžu strávit mimo chaloupku. Na teplý vítr, voňavý vzduch, zpívající ptáčky a zelenající se přírodu. Život se zase začal probouzet. V přírodě, i v nás. Zdálo se, že je vše v pořádku a život plyne dál tak, jak má. 

Brzy k nám ale přišla zpráva od majitele chaloupky, že bude potřeba ji v průběhu června opustit a vystěhovat se. Věděli jsme, že ten den přijde, ale doufali jsme, že v ní budeme moct ještě nějakou dobu zůstat a mít čas a prostor pro vybudování vlastního domova. No, evidentně má s námi Velký Duch jiné plány, a tak nás musel popostrčit, abychom se posunuli dál. Že by konec chaloupkám? 😉 Uvidíme, co nám nadcházející období přinese a kam nás cesta dovede. 

Autor: Helena Vilemína