Psychofarmaka: životní cesta s posvátným zraněním

V posledních letech stále více stoupá počet lidí, kteří se potýkají s psychickými potížemi, díky čemuž roste i počet uživatelů psychofarmak. Tato zkušenost se nevyhnula ani mě, a tak bych ji s vámi ráda posdílela.

Mou první zkušenost s psychofarmaky mám od mých 14 let, kdy jsem doma našla mrtvého mého otčíma. Několik let bojoval s učitelkou jménem rakovina a už to vypadalo, že se v roce 2001 bude moct označovat za uzdraveného. Jeho učitelka se však vrátila a v daleko intenzivnější a zákeřnější formě. Nakonec si ho smrt vzala k sobě. A já byla součástí tohoto příběhu… Toho dne, kterým započala má cesta s velkým “C”, jsem se vracela od lékaře dříve domů. Dosud si z toho dne pamatuji mnoho detailů. V konvici byla ještě vroucí voda, na kuchyňské lince připravená káva. Po bytě bylo zvláštní ticho, nikde nikdo. Zdálo se. Když jsem na otčíma volala, že jsem doma, nikdo se neozýval. Obešla jsem byt, až jsem najednou z koupelny spatřila světlo. Na zemi ležel můj otčím. Na zrcadle, ve vaně a kolem jeho těla byla spousta krve. Pohled na něj pro mě byl naprosto drásající a srdcervoucí. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Bylo to mé první setkání se smrtí tváří v tvář. Setkání, na které se nezapomíná a provází vás celým životem. Nevěřila jsem tomu, že je můj otčím mrtvý. Stále jsem čekala, že vstane a řekne “kočko, to byla jenom sranda”. Ale nestalo se. Zoufalá a v naprostém šoku jsem volala mamince, ať rychle přijede z práce domů, že můj drahý nejspíš zemřel. Zatímco jsem v křesle v obývacím pokoji čekala na příjezd maminky a pohřebáků, slyšela jsem z koupelny a chodby zvláštní zvuky. Jako by tam někdo chodil. Dříve jsem si myslela, že to bylo způsobeno velkým stresem, který jsem prožila. Nyní jsem přesvědčena o tom, že jsem vnímala jeho energetické/jemnohmotné tělo, které se mnou sdílelo společný prostor a pohybovalo se v něm. Po nekonečných chvílích zděšení konečně přijela domů maminka společně s koronerem, který potvrdil otčímovu smrt. Pak dorazili i pohřebáci, kteří s jeho mrtvolou mrštili do rakve. Brala jsem to jako obrovskou neúctu k jeho tělu. Nesnesla jsem to, nechtěla jsem už nic cítit. 

Další dny ubíhaly a já měla pocit, jako by můj život skončil. Ve škole mě spolužáci litovali, byli opatrní na svá slova a nikdo o tom, co se stalo, nechtěl mluvit. Já toho ale byla plná. Po pár měsících přežívání se na mě viditelně začaly podepisovat známky posttraumatické stresové poruchy spojenou s psychospirituální krizí. Stresový prožitek mě totiž náhle duchovně probudil a otevřel, a tak jsem začala vidět a slyšet věci, kteří druzí většinou nevnímají. Neuměla jsem si s tím ale poradit. Nakonec jsem se psychicky zhroutila a skončila na dětském psychiatrickém oddělení. Tam jsem strávila několik dlouhých měsíců. Na tomto místě se mé zkušenosti s psychofarmaky ještě více prohloubily. Protože na mé projevy neúčinkovaly téměř žádné prášky, vyzkoušela jsem jich opravdu mnoho. Připadala jsem si jako pokusný králík. Když mě odtamtud propustili, už jsem byla jiná. Nadopovaná, utlumená, zpomalená, prostě zdrogovaná. Nebyla jsem si vědoma sama sebe a skutečně jsem nic necítila. Prášky se o to velice dobře postaraly. Veškeré mé emoce potlačily, a tak jsem s nimi nebyla v kontaktu, neuvědomovala jsem si je. Styděla jsem se za sebe. Za to, jaká jsem, a že mám potíže, se kterými se nedokáži vypořádat. Tehdejší doba bohužel nebyla tolik otevřená alternativě, nebo přírodní léčbě, a možnosti, jaké jsou dnes, neexistovaly. Nebyla jiná možnost, musela jsem to odžít. Pro společnost jsem ale byla nepřijatelná. Zatímco mí spolužáci na střední škole řešili do jakého baru půjdou, na jaký koncert nebo co nového si na sebe koupí, já řešila existenční otázky a situace typu “žít či nežít”. Cítila jsem se sama, byla jsem ztracená a měla jsem dojem, že mi nikdo nerozumí. Až na vysoké škole jsem našla přátele, kteří byli vyzrálejší a rozumnější. 

Život s psychofarmaky pomalu ubíhal a já stále cítila, že mi něco chybí. Že nejsem celá. Navíc jsem onemocněla “nevyléčitelnými” nemocemi, což mi k psychické pohodě zrovna nepomáhalo. Vnímala jsem, že psychofarmaka mé potíže neřeší a nepomáhají mi, proto jsem se rozhodla vydat se jiným směrem. Vykročila jsem na cestu sebepoznání, při které jsem si léčila svá traumata a posvátné zranění, poznala jsem své stíny a archetypy, prozkoumávala jsem svou 13. komnatu a nevědomí plné děsivých situací a bytostí. Pracovala jsem se svými vzorci myšlení a chování, trénovala svou neukázněnou mysl a potýkala se se stresem uloženým v mém fyzickém těle. Poznávala jsem spiritualitu přírodních národů a začala se věnovat šamanismu. Poznala jsem sílu léčivých bylin a našla jsem ztracené části své duše, které jsem zanechala v minulosti. 

Postupně jsem se vyléčila ze všech nemocí, shodila 40 kg, vysadila psychofarmaka a opět se stala celistvou a zdravou bytostí. Díky všem těmto velice cenným zkušenostem jsem začala svůj životní příběh předávat dalším zraněným a nemocným lidem, kteří stejně jako já v minulosti podlehli iluzi, že za ně psychofarmaka nebo lékaři něco vyřeší a zachrání je.

Až po čase jsem si uvědomila, že nemám žádný důvod se stydět za to, že jsem citlivá a zranitelná, když na mě život dolehl. Můj životní příběh není mou slabostí, ale mou výhodou, darem a poznáním, které mě v životě vede správnými uličkami.  

Má cesta s psychofarmaky byla velice dlouhá a až do jejich úplného vysazení trvala celkem 18 let. Za tu dobu jsem posbírala mnoho zkušeností, které pokud neprožijete, v knihách ani kurzech je nenačerpáte. Proto si troufám říct, že mi tyto zkušenosti umožnily stát se “kvalifikovaným” průvodcem. V současnosti se na mě obrací mnoho klientů, které velmi citlivě a opatrně připravuji na postupné vysazování psychofarmak. Provádím je cestou, během které osvětluji jejich zraněná místa a stojím při nich až do chvíle, než budou schopni použít svá křídla a vzlétnout. 🙂 Nebýt mého posvátného zranění a nebýt vás, nemohla byt naplňovat své životní poslání.

Ze srdce děkuji všem, kteří mi důvěřují a sdílejí se mnou své životní trampoty.

Autor: Vilemína

24.9.2020