Stěhování do chaloupky v Srbské Kamenici (7. část)

Už je to pár dní, co jsme se přestěhovali do chaloupky v Srbské Kamenici.
Další stěhování v nás vyvolalo trošku rozporuplné pocity. Cítili jsme touhu, radost, zvědavost, ale zároveň i smutek a únavu. Oblast šluknovského výběžku jsme si už za ty tři měsíce zamilovali, zvykli si tam, a tak nás představa dalšího zabydlování a zvykání si na nové prostředí a podmínky spíše odrazovala. Navíc si od počátku našeho partnerského vztahu připadáme jako kočovníci, kteří stále hledají vhodné místo, kde se usadí, aby mohli vytvořit nový domov a časem založit rodinu. Takže naše touha se usadit a zakořenit stále rostla. Na druhou stranu jsme se těšili, že budeme v chaloupce sami, takže budeme mít dostatečné soukromí a také na nové možnosti a příležitosti, které nám místo může přinést.

Když jsme opouštěli oblast šluknovského výběžku a míjeli jsme naše oblíbená místa, říkali jsme si, proč nám asi do cesty vstoupila další chaloupka. Hledali jsme hlubší smysl této příležitosti. Věděli jsme, že život v chaloupce na venkově nás učí žít a myslet jinak, a to je přesně to, co jsme po naší vnitřní proměně potřebovali. Hledali jsme místo, kde budeme moci žít jiným životním stylem. Místo, kde budeme v bezprostředním kontaktu a spojení s přírodou. Místo, se kterým budeme v souladu. No, a ono si nás opět našlo!

Naše zimní chaloupka je z roku 1880 a má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Atmosféra v ní z počátku nebyla zrovna příjemná, protože byla zanesená velice silnou negativní energií, která na ni dlouhodobě působila.
Po několikadenním úklidu chaloupky, jejíž podmínky byly pro její dlouhodobé obývání nevhodné, jsme se pustili do čištění jejích jemnohmotných prostor.
Při čištění jsem na energetické úrovni vnímala vzpomínky z období bývalých Sudet, které jsou v chaloupce zapsány. Cítila jsem velký smutek, strach, zlobu a nenávist, které byly v prostoru uloženy. Dokonce se mnou v období Dušiček navázala kontakt duše zemřelého (jeho vědomí), který tu žil v minulosti. Strávili jsme s ním několik dní, protože nám chtěl předat určité informace. Po jejich předání se s námi rozloučil. Jeho čas už dozrál, a tak jsem mu pomohla s odvodem na “druhý břeh”, aby nalezl svůj klid.
Po úklidu, zbavení se starých a nepotřebných věcí a energetické očistě, najednou do chaloupky vstoupilo Světlo a zavládl v ní klid. I přes její nedostatky jsme začali vnímat její krásu a cítit se v ní příjemně.

Život v chaloupce nás toho učí opravdu mnoho.
Pro vodu chodíme do nedaleké studánky v lese, která má léčivé účinky. Tak čistou, živou a lahodnou vodu jsem ještě nikdy nepila.
Na starých litinových kamnech pálíme bylinky, které prostor provoní a naplní ho svými vlastnostmi a silou přírody. Žádné další pomůcky pro vykuřování už nejsou potřeba.
Po celé chalupě jsme rozvěsili svazky sušených bylin pro ochranu našeho domova. 
Protože je vytápěná pouze světnice, přechody do dalších prostorů chaloupky jsou jako studená sprcha. To nás činí odolnějšími a otužilejšími.
Právě teď zpracováváme deset kubíků dřeva, abychom měli ve světnici čím topit. Je to sice náročná, ale příjemná práce. Dřevo krásně voní a mé tělo se dostává do lepší fyzické kondice. A nepotřebuji k tomu žádné městské fitko v uzavřeném prostoru. 🙂

Navíc kolem nás žijí velice zajímaví a milí lidé. V naší ulici je několik mladých párů a rodin, kteří trvale žijí v maringotce, karavanu nebo Tiny house. Někteří dokonce žijí bez přívodu vody a elektřiny, přírodním způsobem života. Zkrátka máme kolem sebe spoustu spřízněných duší a inspirace. Jsme opravdu velice zvědaví, co vše nám zdejší život přinese.

Autor: Helena Vilemína