Vnitřní dítě: posvátné zranění

Děti jsou pro mě nádherné bytosti s čistým a otevřeným srdcem. Bývají důvěřivé, upřímné, spontánní, autentické, citlivé a velice zranitelné. Veškeré jejich kvality a schopnosti se začínají projevovat v tomto věku. Častokrát nás mohou překvapit svou moudrostí, která z nich promlouvá tak nějak přirozeně. Proto je důležité je patřičně vnímat a naslouchat jim, abychom je v životě mohli dobře nasměrovat. 

Naše duše si totiž vybrala rodiče jako své učitele, kteří nám mají pomoct dojít k určitému rozvoji a poznání. Většinou to ale bývá tím nejtvrdším způsobem – ublížením. Abych byla upřímná, tak za celý svůj život jsem nepoznala jediného člověka, který by si v sobě nenesl nějaké emoční zranění, nebo trauma z dětství. Někteří lidé si to ani nemusí uvědomovat, popírají to a žijí v představách, že měli krásné dětství a jejich rodiče jsou pro ně stále bozi. Je to proto, že k tomuto poznání ještě nedospěli. Teprve s vykročením na cestu sebepoznání, s duchovním a osobnostním rozvojem se jejich zranění postupně otevře a vstoupí s ním do kontaktu. 

Většina z nás v dětství slyšela výroky jako “musíš být hodná holčička/chlapeček”, “když budeš hodná, dostaneš odměnu”, “chlapečci přece nepláčou”, “nebreč, tohle musíš vydržet”, “dostala jsi pětku, tak máš zaracha”, “proč nemůžeš být jako tvůj bratr?”, “tohle po mě určitě nemáš, to máš po tatínkovi”. A jistě bych mohla jmenovat spoustu dalších rčení, které jsem odposlouchala od svých vlastních rodičů, přátel i klientů. Těmito výroky dítěti bohužel způsobujeme silné a bolestivé rány, které se zaryjí hluboko do jeho nitra. Děti ještě nemají vybudovanou psychiku, nemají vyzrálou osobnost jako dospělí, jsou důvěřivé a své rodiče považují za své Bohy. Takže pokud dlouhodobě slyší jak jsou nedokonalí, nepatřiční, zkrátka nejsou “dost dobří”, názor svých rodičů a jiných vychovatelů převezmou za svůj. Díky tomu se od sebe dítě začne odpojovat, přestane být autentické a uzavře se. Emoční bolest, se kterou si ještě neumí poradit, se v něm uloží a z toho pak vznikají známé myšlenkové programy a přesvědčení jako “nejsem dost dobrý”, “druzí mě nepřijímají”, “lásku si musím zasloužit” apod. 

Na základě těchto programů pak žijeme své životy a neuvědomujeme si, jak moc nás ovlivňují. Naše životní cesty se pak ubírají temnými uličkami, jsou plné překážek a destrukce. Přitahujeme si do života situace a lidi, kteří nám naše přesvědčení potvrzují. Pokud totiž nenasloucháme svému vnitřnímu vedení, nevyužíváme svůj potenciál a nežijeme to, proč jsme se narodili, strádáme a ochuzujeme se. Žijeme nespokojené životy a do nekonečna si pokládáme otázky typu “proč se mi to pořád děje”, “proč zrovna já?” nebo “co jsem komu udělal?”. Tímhle se ocitáme v roli oběti, kdy s námi život hraje hru, které nerozumíme a nemůžeme ji svým přičiněním ovlivnit. A to až do chvíle, kdy začneme hledat, kdo tedy skutečně jsme.. 

Začínáme se loupat jako cibule, vrstvu po vrstvě. Dostáváme se stále blíže k sobě. Odhazujeme své masky, jinak se chováme a uvažujeme, rozumíme určitým situacím a máme na ně náhled. Uvědomujeme si své filtry, přes které jsme se dosud dívali sami na sebe, okolí i svět. Zjišťujeme, že většina z našich názorů vůbec nejsou naše, ale našich rodičů, učitelů, přátel a dalších lidí, které nás ovlivňovali. Začínají se postupně otevírat naše emoční zranění z různých vývojových období, nejčastěji z prenatálu a dětství. Léčení těchto zranění se pak stává jakýmsi životním mezníkem, který je potřeba do svého života integrovat. Než se naše zranění zahojí, může to trvat skutečně dlouho. Záleží na tom, jak hluboké a velké naše zranění je, a také na naší citlivosti a emotivnosti. Pokud ho přijmeme jako součást našeho běžného života a nesnažíme se období léčení uspěchat, může nás hodně naučit, změnit a rozvinout. Pro mě osobně má hluboký duchovní rozměr, proto se mnou souzní pojem “posvátné zranění”.

Pokud bychom se svým posvátným zraněním nevstoupili do kontaktu, nemohli bychom se v životě posunout dál, dozrát, stát se dospělým a plně zodpovědným za svůj život. Většina západní společnosti je ve skutečnosti nedospělá a emocionálně/mentálně setrvala v období dětství nebo adolescence. Proto se v sobě spousta lidí nevyzná, nenašli své místo a uplatnění ve společnosti, jejich život je nenaplněný.

Já jsem se svým posvátným zraněním v neustálém kontaktu, vnímám ho ve svém těle a uvědomuji si, co ho aktivuje. I mé malé vnitřní dítě je totiž občas uplakané, ustrašené, nejisté a potřebuje utišit či podpořit. V takových chvílích se ptám své malé Helenky, co ode mě potřebuje a jak ji mohu pomoct. Dávám jí tolik lásky a péče, kolik v sobě mám. Vnitřní dítě je důležitá část naší osobnosti, na kterou bychom při svém rozvoji rozhodně neměli zapomínat. Je stále s námi a nikdy nás neopustí. Proto věnujme se naším vnitřním dětem – rošťákům a rošťačkám a dopřejme jim vše po čem touží. 🙂

Autor: Vilemína

27.5.2020