Volání severu (3. část)
Od našeho rozhodnutí, že vyrazíme na poutnickou cestu po Čechách se záměrem najít místo našeho nového domova, uplynulo už několik hodin. Mezitím jsme si sbalili věci, abychom s nimi vystačili až do konce července. Když přišel čas našeho odchodu, ptali jsme se sami sebe “a kam teda vlastně vyrazíme?”. Shodli jsme se, že nás to už přes rok táhne na sever. Nejvíce na Českolipsko. Martinovi se ale před rokem do této oblasti nechtělo, ještě nebyl na tak velkou změnu prostředí připraven. V uplynulém roce jsme pro nalezení místa našeho nového domova objeli téměř celou Českou republiku. Na severu jsme ale byli pouze ve frýdlantském výběžku a na Liberecku. Pak jsme naše hledání na nějaký čas odložili. Výběr lokality byl jasný – sever vítězí! Poslechli jsme naše volání a vyrazili jsme.
Musím říct, že to pro mě byla velice zvláštní chvíle. Když jsme opouštěli Prahu, mísily se ve mně pocity radosti, touhy, víry, odevzdání a uzavření. Vnímala jsem to jako dobrodružství, o kterém jsem ale nevěděla jak dopadne. Cítila jsem, že jsou naše kroky vedeny, a že na nás dohlížejí naši duchovní průvodci a ochránci.
Cesta probíhala plynule, nikam jsme nespěchali. Chtěli jsme se to užít. První den naší cesty byla naším cílem Česká Lípa, která pro nás byla záchytným bodem. Projeli jsme Litoměřicko, Ústecko, Děčínsko, Kokořínsko a Českolipsko. Na noc jsme se přesunuli na louku u lesa kousek za Českou Lípou, kde jsme strávili naši první noc.
Ranní probuzení slunečními paprsky v krásné přírodě mě zahřálo u srdce a hluboce mě prostoupily pocity volnosti a svobody. Po snídani uvařené na plynovém vařiči a umytí v potůčku, jsme sbalili stan, spacáky a ostatní věci a vyrazili jsme na průzkum okolí. Druhý den naší cesty jsme opět projížděli Českolipskem, které nás velice zaujalo. Chtěli jsme vidět a poznat krajinu, města i zdejší obyvatele, abychom zjistili, jestli s námi tento kraj souzní. Během dne jsme se také podívali na poutní místo Modlivý důl u Sloupu v Čechách. Z okolní krajiny jsme byli doslova uchváceni. Všude samé pískovcové skály, mohutné stromy a z lesů vycházela obrovská síla. Podobně na nás působilo i Kokořínsko – Máchův Kraj. Nicméně jsme věděli, jak se v této oblasti finančně pohybují nemovitosti, a tak jsme tuto oblast vyloučili.
Když jsme okolí České Lípy dostatečně prozkoumali, na noc jsme se přesunuli do Lužických hor, ve kterých jsme přespali. Lužické hory mě zaujaly svou silou a čistotou přírody. Není to tolik turisticky vyhledávaná oblast, což je skvělé, protože díky tomu si příroda může udržet svou životadárnou energii. Dnešní noc, oproti té včerejší, byla jiná. Konečně bylo znát, že jsme v lůně Matky Přírody, protože nás v noci navštívil srnec, prase a liška. Bylo to krásné propojení s přírodou a jejími obyvateli. Po pravidelném ranním rituálu (snídaně, mytí v přírodě, balení) jsme vyrazili na cestu. Zatím nás nejvíce oslovilo okolí České Lípy, ale oba jsme cítili, že je potřeba prozkoumat celou severní oblast. Proto jsme třetí den naší cesty zamířili do nejsevernější části České republiky. Do zapomenutého kraje šluknovského výběžku!
Autor: Helena Vilemína
