Vztah k přírodě napříč náboženstvími

Podle jedné z religionistických teorií o počátcích náboženství bychom mohli první stopy náboženského chování nalézt v šamanismu, který se považuje za formu animismu. Jde o víru v duše či duchy, se kterými přicházíme do kontaktu a kteří působí na naše životy. A to jak pozitivně, tak negativně. Jinými slovy by se dalo říct, že vše kolem nás je oživeno duší či spirituálním principem. Pro přírodní národy je vše kolem nás posvátné a protknuté Velkým Duchem. Můžeme se zde setkat s dušemi rostlin, zvířat, řek, hor, s vílami, skřítky, zemřelými, předky, démony a dalšími.

Šamanismus bychom tedy mohli označit za „kolébku“, ze které se postupně zrodila další náboženství. Proto se v nich můžeme setkat s podobnými prvky.

Pojďme se společně podívat na některá z nich a prozkoumat jejich vztah k přírodě…

ŠAMANISMUS

Zásadní je vztah k zemi, která je v tomto kontextu přirovnávána k Matce Zemi, k Pramatce všech bytostí. Matka Země je z jungiánského pohledu jakýmsi archetypem naší biologické matky. K té bychom se měli chovat s patřičnou úctou. A to nejenom k ní, ale ke všemu, co z ní vzešlo – ke kamenům, rostlinám, zvířatům apod. Z šamanského vnímání světa nám byla Země dána Stvořitelem, abychom se o ni starali a chránili ji. Jakkoliv Matce Zemi ublížíme, ublížíme tím také sami sobě. Proto je některým nativním kulturám, např. severoamerickým indiánům, cizí myšlenka vlastnictví půdy, včetně jejího výkupu. Také vytěžování a drancování přírody za účelem získání zisku je neslučitelné s „šamanskou morálkou“.

Indiánské stvořitelské mýty vyprávějí o zrození a příchodu člověka na svět společně s dalšími tvory, a to v různém pořadí. Člověk se pokládá za posledního tvora, který se na Zemi narodil. Zvířata, rostliny a kameny se považují za naše starší, moudřejší a zkušenější příbuzné. Připomíná nám to, jak je člověk úzce spjatý s přírodou a našimi „sestrami a bratry“, od kterých se můžeme mnohé naučit, budeme-li jim naslouchat s otevřeným srdcem a myslí.

V šamanismu se také setkáváme s tzv. silovými místy. Jak už samotný název vypovídá, jde o místa, která mívají určitou posilující, léčivou, mnohdy až mystickou moc. Mohou to být místa spojená s významnou historickou událostí, místa sloužící k rituálním účelům, vrchol hory, studánka, posvátný strom atd. Oproti tomu jiná místa mohla o svou sílu vlivem různých okolností přijít. V takových případech je možno provést spirituální léčení místa. To mu má pomoci obnovit ztracenou rovnováhu.

Známým fenoménem jsou silová zvířata. V tomto kontextu jde o duchy mající podobu zvířat. Ti jsou spojeni s určitou silou nebo schopností, kterou nám mohou pomáhat rozvíjet, léčit či kultivovat. V některých původních indiánských kulturách si mladí lidé, např. v rámci přechodových rituálů, chodívají do divočiny vyhledat své silové zvíře a přímo se setkat s jeho fyzickým zástupcem. Kmenová společenství u nativních kultur obvykle mívala jedno zvíře, případně rostlinu či jiný přírodní prvek, jako svůj totem. Totem znamená příbuzenství, předka a ochranného ducha, který je spjat s konkrétním společenstvím jako celkem, určuje jeho identitu. Kmeni je zobrazován symbolicky prostřednictvím tzv. totemového kůlu nebo sloupu. 

HINDUISMUS

Hinduismus zaujímá k přírodě respekt a úctu, proto bychom jí neměli ubližovat. Především ke zvířatům, z nichž mnohá jsou posvátná, mají hinduisté vřelý vztah. Odkazují na to i mýty, ve kterých bývají společníky bohů. Kráva je nejposvátnějším zvířetem. Objevuje se u boha Šivy a byla pokládána za symbol hojnosti, která má schopnost splnit veškerá přání. Produkty krávy, jako je tvaroh, mléko, přepuštěné máslo, moč a trus, se až dodnes používají při očistných rituálech. Dalším posvátným zvířetem je had. Podle mytologie v hadech údajně sídlí nižší božstva. Ta zemi navštěvují v hadí, případně lidské podobě. Na důležitost hada poukazuje i hadí svátek Nag Panchami, který se slaví v Indii. Také želva má svůj symbolický význam. Znázorňuje vesmír – horní část krunýře symbolizuje nebe a spodní část zemi. Uctívají se rovněž opice, veverky, krokodýlové, sloni, ještěrky, lvi nebo labutě.

Posvátná nejsou jen zvířata, ale i stromy. Podle mnohých mýtů sídlí ve stromech a lesích božstvo zvané jakša, které by lidé měli uctívat obětinami, chtějí-li s ním mít dobrý vztah. Nejčastěji se uctívají různé druhy fíkovníku, trávy a lotos. Fíkovník nazývaný Akjašavat (Nesmrtelný) se nachází na soutoku tří svatých řek. Je opředen pověstí, která praví, že kdo z něj skočí do řeky a utone, bude spasen. To vyvolalo mnoho náboženských sebevražd. Dalším posvátným fíkovníkem je Pippala (Ašvattha), pod kterým údajně sedával Siddhartha. Dosáhl pod ním osvícení a stal se Buddhou. Pípalový strom symbolizuje strom života. „Jeho kořeny jsou v nebeské oblasti a symbolizují brahman; jeho koruna směřuje dolů a svými větvemi a plody symbolizuje rozmanitost a mnohost manifestovaného světa.“ Lotos je symbolem čistoty. Jeho kořeny jsou v bahně a roste kalnou vodou, která se směrem k hladině pročišťuje. Míří ke světlu, kterému nad vodní hladinou otevírá svůj květ. Lotos tedy znázorňuje člověka na jeho duchovní cestě, cestu k osvícení.

S velkou úctou přistupuje hinduismus také k vodě. Například řeky mohou mít ničivou, ale i očišťující sílu. Přinášejí obnovu a novou energii, proto se považují za posvátné. Každá řeka je obvykle spojena s konkrétním bohem. Nejvýznamnější a zároveň největší indickou řekou je Ganga, která je opředena mnoha mýty. Každoročně k ní putují miliony věřících, aby se v ní rituálně očistili. Hinduisté totiž věří, že koupel v tekoucí vodě má „zázračnou moc smýt viny nashromážděné v koloběhu znovuzrozování“. Koupel v Ganze patří mezi základní povinnosti každého hinduisty. Zemřít na břehu řeky Gangy slibuje okamžité vykoupení, proto je to snem mnoha věřících. V takovém případě je tělo zesnulého spáleno a jeho popel vhozen do posvátné Gangy.

JUDAISMUS

V judaismu se člověk pokládá za správce přírody, která mu má být k prospěchu a užitku. Bal tašchit vycházející z Talmudu (ústní tradice vykládající Tóru) znamená „nezničíš“.  Zakazuje úmyslné škození rostlinám, zvířatům, přírodě a všemu, z čeho by mohli mít prospěch další lidé. Protože nejsme vlastníky přírody, neměli bychom plýtvat jejími dary a za jejich užívání bychom jim měli požehnat. Judaismus rovněž odkazuje na naše předky a na příští generace, kterým bychom náš svět měli předat buď takový, do jakého jsme se
narodili, nebo v lepším stavu. Přistupuje tedy ke vztahu člověka k přírodě na základě morálních pravidel, která jsou nezbytná pro zachování života na zemi. To nám připomíná tzv. šmita, „šabat odpočinutí pro zemi“, jak je uvedeno v Tóře (Pět knih Mojžíšových). Příkaz pro odpočinutí zemi zní následovně:

„Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí
Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. Co po tvé žni samo vyroste, nebudeš sklízet, a hrozny z vinice , kterou jsi neobdělal, nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou, pro tebe, tvého otroka i otrokyni, tvého nádeníka i přistěhovalce, kteří u tebe pobývají jako hosté. I tvůj dobytek a zvěř, která je v tvé zemi, bude mít všechnu její úrodu za potravu.“

Znamená to, že sabatický sedmý rok bychom neměli nic pěstovat ani sklízet a měli bychom nechat přírodu ladem. Šmita se dodnes dodržuje v Izraeli. Patří totiž mezi povinnosti vycházející z židovského náboženského práva halachy. Zároveň tímto
nařízením stvrzujeme svou oddanost a úctu k předkům.

Židovská tradice také oslavuje stromy. Konkrétně se s tím můžeme setkat u svátku Tu bi-švat, který znamená „svátek stromů“ nebo také „Nový rok stromů“. Svátek byl ustanoven
Talmudem a slaví se 15. dne měsíce ševatu (obvykle leden–únor). V rámci oslavy svátku je uspořádán seder, což je hostina. Během té se vypijí čtyři poháry vína, od bílého přes růžové až po červené představující střídání ročních období, a ochutnají se buď čtyři plody stromů, nebo „sedm druhů“ vyskytujících se v Izraeli – pšenice, ječmen, vinná réva, granátová jablka, datle, olivy a fíky. Původní význam sederu má souvislost se sefirotickým Stromem života, jehož koncepce se pojí s kabalistickou tradicí. Novodobou tradicí je sázení stromů, které přispívá ke kultivaci přírody.

Za zmínku stojí vztah ke zvířatům. V Tóře nalezneme příkazy a zákazy, tzv. micvot, týkající se stravování. Velký důraz je zde kladen na určení toho, která zvířata můžeme
konzumovat a která je přísně zakázáno požít. Zásadní je také jejich rituální porážka, která zahrnuje určitá pravidla. Zvíře má být díky způsobu porážky rychle usmrceno, aby netrpělo. Jedním ze zajímavých výkladů, proč je v židovské tradici zakázáno jíst vepřové maso, je to, že vepři a kanci byli v minulosti považováni za naše příbuzné a za posvátná zvířata. I zde nalezneme prvky totemismu. Proto se pokládá za tabu je lovit a konzumovat.

ISLÁM

Další abrahámovské náboženství, ve kterém se v náboženské praxi setkáváme se vztahem k přírodě, je islám.

V kontextu islámského náboženství se člověk pokládá za správce přírody, není ale jejím majitelem. 

Konkrétně ke zvířatům zaujímá vztah takový, že se pokládají za nižší stvoření. Alláh je totiž stvořil, aby sloužila člověku. Nicméně člověk by neměl zvířata zabíjet, pokud k tomu nemá závažný důvod. Takovým závažným důvodem je například potřeba stravy. Podobně jako Tóra v judaismu i Korán v islámu určuje zvířata, která se považují za čistá, halal, a zakázaná, haram, ta se nesmějí konzumovat. Kromě vepřového je zakázáno konzumovat velbloudy a psy, kteří mají v islámu důležité postavení. Arabové by se bez velbloudů neobešli, pomáhají jim pohybovat se po poušti. Psi jsou údajně jediná zvířata, která mají možnost dostat se do ráje. Zvířata jsou i v tomto případě rituálně obětována, samotná rituální porážka je uzpůsobena islámskému prostředí.

Rovněž se setkáváme s uctíváním posvátných míst. Ta bývají spojena s životem proroka Muhammada, Koránem nebo Starým zákonem. Významnými místy, na kterých se zastavují poutníci během své pouti do Mekky, jsou pahorky Al-Marwa, As-Safa a Arafat, která navštívil Muhammad. Poutníci během poutě pijí ze studny Zamzam, která se nachází ve Velké mešitě v Mekce, v Kaabě. Voda ve studni se považuje za zázračnou a je obdařena léčivými účinky. Je využívána nejen k popíjení, ale i k rituální očistě. Dalším posvátným prvkem, který poutníci navštěvují, je Černý kámen. Podle pověsti jde patrně o „meteorit údajně snesený archandělem Gabrielem“. Kámen prý zčernal, až když na sebe vzal všechny hříchy světa. Jakmile nastane konec světa, kámen promluví a řekne nám, jak se každý člověk choval za svého života – o tom vypráví zase jiná legenda.

V islámské tradici bývá důležitou součástí rituálů voda. Pokud chce muslim provést rituál, pomodlit se nebo se najíst, musí se před tím rituálně očistit. Voda je považována za očistnou, pokud je tekoucí. Může to být dešťová, pramenitá, říční, mořská, případně studniční voda. Jestliže nemá muslim vodu k dispozici a je v poušti, lze očistu provést i pískem. Rozlišuje se malá a velká očista. Při malé očistě, tzv. wudú, se omývají čtyři hlavní části těla: obličej – ústa a nos, hlava včetně uší, ruce až po lokty a nohy až po kotníky. Velká očista, ghusl, znamená rituální očistnou koupel celého těla.

Muslimský filosof Seyyed Hussein Nasr vnímá animismus a náboženství amerických indiánů velmi pozitivně a vrací se k nim ve svých úvahách:

„V některých jiných tradicích prapůvodního charakteru, kde je samotné zjevení přímo spojeno s přírodními formami, jako je tomu v tradici amerických indiánů, zejména těch z plání, a v šintoismu, nejsou zvířata a rostliny pouze symboly různých božských kvalit, ale
přímými projevy božského principu takovým způsobem, že hrají přímou roli v kultovním aspektu daného náboženství. V těchto tradicích navíc existuje poznání přírody, které je přímé a důvěrné, ale zároveň niterné. Indián nejenže vidí medvěda nebo orla jako boží přítomnost, ale má vědomosti o tom, co bychom mohli nazvat orlostí orla a medvědovitostí medvěda, jako by v těchto bytostech viděl jejich platónské archetypy. Jsou to epifanie posvátna založené na nejhlubším poznání samotné podstaty dotyčných přírodních forem. Představují poznání kosmu, které není v žádném případě popřeno nebo zrušeno tím, co může fyzika zjistit o dynamice vodopádu nebo anatomie o daném zvířeti. Kdo ví o kojotovi víc, zoolog, který je schopen studovat jeho vnější zvyklosti a pitvat jeho mrtvolu, nebo indiánský šaman, který se ztotožňuje s “duchem” kojota?“

Další muslim, který navazuje na Nasra, je teolog Adnane Mokrani. Podle něj by monoteistická náboženství měla přestat odmítat animistická, pohanská či polyteistická náboženství. Ta si totiž oproti těm monoteistickým zachovala zvláštní úctu k přírodě.

Uvádím jen stručný výčet zvyků a tradic, které mají vztah k přírodě a k životnímu prostředí. Nalezneme je samozřejmě i v dalších náboženstvích, jako jsou buddhismus, taoismus nebo křesťanství, a v mnohých dalších.

Tento článek byl publikován v časopisu Tvůrčí život, který vydává Unitaria (náboženská společnost českých unitářů), viz. zde Tvůrčí život. 

29.12.2023