Náš svatební přechodový rituál v době koronové (2. část)

Ráno, raníčko už je tady a svatební den před námi…

Je toho tolik, co je ještě potřeba udělat. Vyzdobit slavobránu a obřadní místo, dopřipravit občerstvení, domluvit se s fotografkou a kameramany na natáčení živého přenosu pro naše rodiny a blízké. Obléknout se do svatebních šatů, napsat svatební slib a hlavně – uklidnit se. 🙂 Čím více se onen posvátný obřad blíží, tím více jsem nervózní. Naštěstí na to vše nejsem sama a mám při ruce mé přítelkyně, které mě ve svatebních přípravách i během našeho dne, významně podporují. 

Hodinu před obřadem jsem se začala klepat jako ratlík. Celé mé tělo se třáslo. Vypadalo to, jako by ze sebe chtělo něco setřást a propustit. Nedám se tím ale nijak rozhodit, a tak pokračuji v psaní svatebního slibu a dalších přípravách.

Čas obřadu se už bleskurychle blíží a svatebčani připravují obřadní místo. To je v bývalé staré stodole, ze které už zbylo pouze obvodové zdivo. Místo nejprve energeticky očišťují pomocí vykuřování, žádají duchy místa o ochranu a požehnání našemu obřadu lásky. Obřadní místo bylo rozděleno do čtyř světových směrů, podle medicínského kruhu z indiánské tradice. Směry střežily určité síly s nimi spojené. Zároveň pro nás bylo důležité i rozdělení na ženské a mužské strany. Po levé straně měli stát všichni muži, pravá strana patřila ženám. 

Dvanáctá hodina odbyla. Je to tu! 

Svatebčani už byli na svých místech a já jsem zůstala sama. Měla jsem rozporuplné pocity, ale byla jsem připravená odevzdat se mému muži a projít s ním naším přechodovým rituálem.

Vyšla jsem ven z domu, ve kterém jsem byla schovaná, aby mě můj nastávající nebo kdokoliv jiný, neviděl ve svatebním ještě před obřadem. 

Najednou se na mě vrhla Lajla (pes majitele penzionu). S radostí na mě skákala s ťapkami od bláta. Když se uklidnila, pro jistotu si mi sedla na mou vlečku. Asi abych nemohla nikam odejít. 🙂 To bylo něco, co jsem zrovna potřebovala. Zastavit se, naladit se na sebe a nervozitu prodýchat. Začala hrát hudba, to byl svatební pochod pro Martina. Zpovzdálí jsem pozorovala, jak pomalým krokem kráčí ke svatebnímu oltáři, u kterého se zastavil. Pak následoval můj svatební pochod, pro který jsem si zvolila píseň od mého oblíbeného hudebníka Maoka. Teprve v tu chvíli Lajla z mé vlečky sama slezla. Jako by věděla, co má dělat a co potřebuji. Při hrátkách s ní mé sněhově bílé šaty chytily hnědavý nádech. Paráda!

Došla jsem ke dveřím, kterými se vstupovalo na obřadní místo a na chvíli jsem se v nich zastavila. Najednou ze zakaboněné oblohy vystoupilo sluníčko. Naladila jsem se na prostor, přírodu kolem a navázala kontakt s Martinovýma očima. Když už jsem chtěla vykročit za mým milým, něco mě zastavilo. Cítila jsem, že mě boty, které jsem měla na sobě, tíží a svazují. Nejsem to já a není mi v nich příjemně. Musejí dolů, abych cítila své spojení se zemí. Botky jsem odhodila, což všechny zúčastněné velice pobavilo. V tu chvíli ze mě něco spadlo a uvolnila jsem se. Šla jsem bosá uličkou za Martinem a bylo mi příjemně. Zastavila jsem se u něj, dlouze jsme se podívali do očí a obřad mohl začít.    

Jeden z našich přátel zapálil svatební energetickou svíci jako symbol světla, které nás má doprovázet nejenom obřadem, ale i naší společnou cestou životem.

Najednou jsem uslyšela hlasité krákání. V kruhu nad námi lítali krkavci. Tohle pro mě bylo opravdu silné znamení. Krkavec patří k mým oblíbeným zvířatům a častokrát mě v životě provází při důležitých okamžicích. Je pro mě symbolem proměny a transformace, znovuzrození, tajemna a učitelem v duchovní říši. 

Poděkovali jsme rodičům za jejich výchovu, péči a lásku, a požádali je o požehnání vzniku naší nové rodiny a doprovázení na společné cestě. 

Následovalo vykuřování kadidlem, při kterém mě očišťovala má kamarádka a Martina zase jeho kamarád. Vůně kadidla a jeho dým silně umocňoval duchovní atmosféru společně s proslovem našeho kněze.

“Stojíte na přechodu mezi dvěma životními etapami. Loučíte se s minulostí, s díky všemu, čemu vás naučila a otevíráte se novému. Na společný oltář manželství pokládáte to nejlepší ze sebe a vzájemnou lásku vynášíte na vrchol svých priorit s rozhodnutím o ni pečovat jako o to nejcennější, co máte.”

Po modlitbě přišly na řadu proslovy našich svědků. Bylo to krásné, spontánní a dojemné.

Po kázání a vybraných biblických textech přišlo na řadu naše vyznání. “Manželství nechápeme jako vztah, z něhož vyplývají především závazky, ale jako vztah, který nabízí příležitosti.. Příležitosti k růstu, sebepoznání, sebevyjádření, dosažení našeho nejvyššího potenciálu a ke splynutí našich duší. Manželství chápeme jako posvátné spojení, jako cestu životem s člověkem, kterého milujeme jako rovnocenného partnera, a se kterým budeme sdílet všechny povinnosti, radosti i nesnáze.” Vyznání jsme společně stvrdili slovy “souhlasíme a vyznáváme” a přistoupili jsme k naším slibům. Martin stál proti mě, držel mě za ruce a díval se mi do očí. Přitom odříkával svůj slib. Musím říct, že to pro mě bylo velice hluboké, citlivé a láskyplné. Dojalo mě to. Po něm jsem četla já svůj svatební slib. V tu chvíli nad námi opět začali poletovat a krákorat krkavci. Žasla jsem nad tím, jak byl obřad protkaný tolika různými znameními a symboly, které nám přinášela příroda kolem nás a Velký Duch/Bůh.  

Po našich slibech nám kněz udělil požehnání, při kterém jsme si vyměnili snubní prstýnky. Ty jsme si v rámci zážitkového kování sami ukovali v kovářství. Já jsem kovala prstýnek pro Martina a přitom jsem do něj vkládala svou lásku k němu a on zase pro mě.  

Výměnu prstýnků doprovázela tato slova:

“Kruh je symbolem Slunce, Země a vesmíru. Kruh je symbolem posvátnosti, dokonalosti a míru. Je symbolem věčnosti duchovní pravdy, lásky a života. Symbolem toho, co nemá začátek ani konec. Heleno a Martine, učiňte z něj také symbol jednoty, nikoli vlastnictví, spojení, nikoli omezení, objetí, nikoli zajetí. Neboť lásku nelze vlastnit ani omezit. A duši nelze uvěznit.”

Dali jsme si první novomanželské políbení..

Kněz se za nás pomodlil, pogratuloval a popřál nám: Ať je váš svazek pevný, ale dostatečně volný na to, abyste se cítili svobodně. 

Závěr obřadu patřil rituálu světla, při kterém naši čtyři přátelé odešli do čtyři světových směrů, kde na ně čekaly čtyři svíčky, které s nimi byly propojené. Postupně jeden po druhém k nám přišel se svíčkou, vyslovil své přání a položil ji na zem do kruhu. K rituálu světla se připojily i naše rodiny a blízcí, kteří s námi tento okamžik sdíleli alespoň na dálku. 

Já jsem po hodině obřadu už měla nohy jako kus ledu, takže jsem se ohřívala v objetí Martina. Užívala jsem si tu krásnou chvíli, kdy kolem nás svítily svíčky, ve vzduchu vonělo kadidlo a poletovali nad námi krkavci. 

Poděkovali jsme duchům místa a obřad jsme ukončili zazvoněním zvonečku a slovy “A to je konec přátelé… Nebo začátek?”. Najednou se nad námi zatáhla obloha a slunce se schovalo pod mraky.

Zmrzlá jsem skočila Martinovi do náručí, který mě odnesl do domu, kde následovala malá soukromá hostina. Schoulila jsem se k hořícímu krbu, ohřívala si své omrzlé nožky a radovala se s blízkými a mým novomanželem z nádherného obřadu, který neměl jedinou vadu na kráse. 🙂 

Autor: Helena Vilemína Zvolská