Náš svatební přechodový rituál v době koronové (1. část)

“Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Kdybych rozdal všecko, co mám, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.”

Tato krásná slova, známá jako Velepíseň lásky, zazněla 14.11.2020 na našem svatebním přechodovém rituálu. Během něj jsme s Martinem spojili své cesty nejenom po stránce duchovní a fyzické, ale i majetkové a právní. Stali jsme se mužem a ženou v manželském svazku.

Představa naší svatby se vyvíjela relativně dlouho. Nejdůležitější pro nás byla podoba obřadu. Chtěli jsme, aby slova, která na něm zazní, s námi souzněla a nebyla pro nás cizí. Z mnoha lidských příběhů totiž vím, že obřad spousta snoubenců opomíjí a nechávají oddávajícímu volnou ruku, ačkoliv je často osobně ani nezná. I proto takový obřad občas může působit povrchněji. A tak jsme si přitáhli naprosto úžasného oddávajícího – kněze, který byl otevřený naší vlastní víře a domluvili jsme se s ním na svatebním obřadu v podobě přechodového rituálu. 

Vzhledem k tomu, že jsme svatbu plánovali v době koronové, termín našeho dne jsme museli díky nařízením vlády vícekrát přesouvat. Až třetí, listopadový termín, byl úspěšný. Listopad je pro nás šťastným měsícem, ve kterém jsme ve své největší síle. Martin je narozený 2.11. a já 9.11., a to ve stejném roce, ve stejné porodnici. 8.11. máme výročí seznámení = počátku vztahu. Takže když jindy, než v listopadu, bychom měli uspořádat svatbu? Je to jasné – listopad vyhrál. Zajímavé je, že jsme zjistili, že Martinova maminka s ním opouštěla porodnici 8.11. a má maminka ji se mnou opustila 14.11., což jsou dny počátku našeho partnerského vztahu a počátku našeho manželství. Jak symbolické. 🙂

Zhruba týden před naší svatbou přišlo další vládní omezení a změny dopadající i na svatby. Obřad jsme mohli uspořádat pouze do 10 osob, ale bez hostiny. To nám dost zamíchalo kartami. Naši rodiče, jejich partneři, svědci, oddávající a fotografka činí celkem 16 osob. Co budeme dělat? Při představě, že půjdu za mým nastávajícím uličkou k oltáři sama, bez podpory mého tatínka, mě zalila vlna strachu a paniky. Najednou jsem si uvědomila tu obrovskou zodpovědnost a závazek, který se chystám učinit. Není to jenom nějaké rozhodnutí ze zamilovanosti, které můžu kdykoliv zrušit, když to mezi námi nebude fungovat. Je to vážné rozhodnutí a niterné přesvědčení, ke kterému se zavazuji po zbytek svého lidského života. Ať přijde jakákoliv krize nebo bolest, staneme se manželi, kteří ji budou sdílet a prožívat společně. Jenom na to musíme být dva, mít stejný záměr a podílet se na našem manželství a lásce. Ačkoliv už mám za sebou jedno manželství, tato silná a hluboká uvědomění zcela změnila můj pohled a přístup k tomuto zásadnímu životnímu kroku = přechodu do manželství a dospělosti. Nějaký čas jsem si s těmito, a dalšími tématy, která se mi před svatbou otevřela, pracovala. Bylo to intenzivní, očistné a léčivé období, které mi přineslo osvobození a smíření. 

S Martinem jsme se spokojili s představou, že na obřadu budeme pouze my, svědci a další dva blízcí přátelé. Čím více se svatba blížila, tím více jsme cítili, že děláme správně. Jako by něco vyššího, než jsme my, po celou dobu tvorby naší svatby vedlo naše kroky. Cokoli, co nemělo být, se zavřelo nebo zrušilo. Ale hned poté se objevila nová a ještě lepší příležitost, jak naši svatbu uspořádat. Jednoduché to nebylo, protože nás to stálo daleko více sil. Několikrát jsme museli upravovat a přeorganizovávat to, co už bylo domluvené a naplánované. Nakonec jsme to přijali, odevzdali naše představy a nechali se vést. To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. 🙂 

Svatební přípravy dále pokračovaly… Martin si přes e-shop vybíral svůj svatební oděv. Bože! Jak tohle bylo náročné. 🙂 Já zase promýšlela, jak vyřešit můj svatební šat. Mé šaty, které mi ušila švadlena, byly totiž tak lehké a stvořené pro letní svatbu, že pro venkovní svatbu na podzim se najednou zdály být nevhodné. Doladili jsme výzdobu obřadního místa, svatební floristiku, dort a občerstvení. Nechali vytisknout a poslali nová oznámení s novým místem obřadu. Vytvořila jsem energetickou svatební svíci na míru, která nás provázela celým svatebním dnem. Zkrátka příprav a zařizování bylo ještě hodně. Napětí vzrůstalo a my jsme měli na plánování svatby pouze týden. Dříve bych nevěřila, že je možné svatbu naplánovat během jednoho jediného týdne. Ale jak se říká “když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil”.  

Den před svatbou jsem opět pocítila vnitřní neklid a obavy. Můj velký den se už blíží! Cítila jsem, jako by se ve mně něco trhalo, loučila jsem se se starými a bolavými pocity z minulosti. Zaměřila jsem se na ně a pod nimi jsem v hloubce mého nitra zavnímala úžasný klid, jistotu, smíření, lásku a radost.

Večer jsem podstoupila ženský rituál, který mě připravoval na přechod v ženu-manželku. Mé přítelkyně o mě v ženském kruhu s láskou pečovaly a hýčkaly mě. V prostoru byla tma, svítily svíčky a vzduchem voněla růže. Podstoupila jsem očistu pomocí vykuřování a koupel nohou v růžové vodě spojenou s jejich omýváním a lehkou masáží. Při omývání nohou jsem cítila, jak ze mě odchází tíha a očišťuji se od bývalých partnerských zklamání. Poté následovala intuitivní olejová masáž celého těla zahrnující prvky tantry. Jemné, lehké dotyky a použití peříček při masáži mě dokonale uklidnily, uvolnily a otevřely mé tělo lásce a důvěře. Podstoupila jsem při ní malý rituál požehnání mému ženskému tělu, který byl pro mě velice silným emočním zážitkem. K masáži hrála příjemná hudba, která do ní vnášela rytmus, na který se mé tělo ladilo. Na závěr ženského večeru jsem se otevřela moudrosti aromaterapeutických, šamanských a runových karet, které mi poskytly určité rady. Byla jsem ve svém živlu, příjemně naladěná a připravená učinit významný krok, který mě čekal následující den. Na ženský večer v příjemné společnosti mých kamarádek vzpomínám velice ráda a za sebe mohu říct, že bych přála každé ženě, aby alespoň jednou za život prožila podobnou zkušenost. Opravdu to stojí za to!

A co se dělo v náš svatební přechodový den? To se dozvíte v dalším článku…

Autor: Helena Vilemína