Má zkušenost s potní chýší

První očistný obřad potní chýše jsem absolvovala na podzim 2018. Tenkrát jsem si nedokázala moc dobře představit, co vše takový rituál obnáší. A že zrovna on se stane důležitým milníkem na mé cestě sebepoznání, díky kterému do mého života posléze vstoupily nové příležitosti.

Obřad pořádal šaman Ivo Musil, na kterého jsem narazila úplnou “náhodou”. Po mých zkušenostech s týdenním pobytem ve tmě, který na mě silně zapůsobil, jsem totiž hledala další seberozvojové aktivity, které by mi dopomohly k hlubšímu kontaktu sama se sebou a usebrání. Nicméně oproti pobytu ve tmě jsem hledala akci, která bude vedená obřadně, s patřičnou úctou a pokorou. To vše mi totiž při terapii tmou chybělo. Proto mě obřad potní chýše velmi zaujal a rozhodla jsem se ho absolvovat. 

Akce se konala v lesní školce, která byla obklopena lesem a loukou. Takové prostředí poskytovalo dostatek klidu a soukromí, což jak jsem později poznala, bylo zapotřebí. Jakmile jsem přijela na místo, pořadatel obřadu a jeho další účastníci se mě velmi přátelsky ujali. Velice rychle jsme se sblížili, rozuměli si a měli mnoho společných témat pro otevřenou diskuzi. Díky podobnému pohledu na život a sdílení i spirituálních zkušeností jsem začala nabývat dojem, že se po dlouhé době opět cítím být plnohodnotnou součástí společenství. To vše ještě umocňovaly společné práce, jako bylo zpracování dřeva na potní chýši, zapálení posvátného ohně a oblečení chýše dekami. Zajímavé a zároveň nové pro mě bylo, že byl kladen důraz na rozdělení ženských a mužských pracích. 

Když jsme vše připravili, venku už mezitím nastala tma. Proto jsme se šli převléknout do potního šatu a rozestoupili se v kruhu kolem posvátného ohně.
Obřad nakonec vedl Ivův žák Emil, který na mě působil velice charismaticky, spontánně a přirozeně.  

Při obřadu nejprve k posvátnému ohni přivolal všechny směry, které jsou spojeny se světovými stranami, živly a dalšími duchovními silami. Pronesl k nim modlitbu a předal jim obětinu ve formě tabáku. Všimla jsem si, jak na mě silně působí kvality směru, ve kterém jsem u ohně stála. Vnímala jsem s ním spojení a uvědomila jsem si, že přesně ty kvality, které daný směr reprezentoval, jsou mou výraznou součástí. Když jsem se po chvíli podívala dovnitř potní chýše, uviděla jsem v ní ducha starého indiána. Pociťovala jsem najednou velkou sílu a ochranu, díky čemuž jsem v sobě měla jistotu, že obřad proběhne v pořádku. Byl to pro mě krásný a posvátný okamžik. 

Pak jsme si každý vzali do rukou tabák, pronesli modlitbu k Velkému Duchu, vhodili ho do posvátného ohně a postupně vcházeli do potní chýše. U vstupu chýše jsme ostatní přivítali slovy “MITAKUYE OYASIN”, což v jazyce Lakotů znamená “všichni jsme jedno, všichni jsme příbuzní či všichni jsme propojeni”.

Usadili jsme se do kruhu, ženy k ženám, muži k mužům, a tím obřad začal.
Fireman, který se staral o posvátný oheň, dovnitř postupně přinášel rozžhavené kameny, které umístil do prohlubně v zemi uprostřed potní chýše. Jakmile jich tam bylo dostatek, zavřel dveře od potní chýše. Náhle nastala úplná tma! Jediné, co bylo vidět, byly ty rozžhavené kameny. Zvláštní pro mě bylo sdílet prostor se spoustou lidí, kteří vedle sebe seděli dost natěsno a přitom nic nevidět. To mi pomáhalo se více soustředit pouze sama na sebe a ne na vjemy z okolí.

Emil začal kameny polévat vodou, ze kterých se odpařovala pára. Za chvíli bylo v potní chýši takové teplo a vlhko, že se téměř nedalo dýchat. Jakmile bylo páry v chýši dostatek, vhodil na kameny bylinky, které prostor pročistily a zároveň navodily duchovní atmosféru. Pro mě to bylo moc příjemné, když jsem společně s párou vdechovala i jejich vůně.

Celkem nás čekala čtyři kola, přičemž každé z nich trvalo různě dlouho. V potní chýši jsme se modlili za naše blízké, za jejich zdraví a vysílali pro ně přání. Zároveň jsme se modlili a něco si přáli i pro nás samotné. Také jsme se zaměřili na vyjádření a propuštění našich emocí, což pro mě bylo velmi intenzivní. Mé první pocity byly ale dost smíšené. Chvíli jsem prožívala lásku, radost a vděčnost, které pak vystřídal smutek a vztek. 

Abych byla upřímná, tak při posledním kole jsem se modlila i za to, aby už obřad skončil, protože jsem měla dojem, že je na mě toho tepla a vlhka už moc. Protože bylo ale potřeba celý proces ukončit společně, svým nelibým pocitům jsem se odevzdala a pokračovala dál. Nakonec jsem ten stav překonala a vzala to jako příležitost postavit se a přijmout svůj strach.

Když jsme ukončili poslední kolo potní chýše, vyšli jsme ven, všichni se objali a šli se převléknout do suchého. Někteří z nás se ještě chvíli ohřívali u ohně a zpracovávali své prožitky. Protože už ale bylo pozdě v noci, šli jsme spát.

Druhý den ráno mi bylo vskutku překrásně. Cítila jsem se očištěná a jako znovuzrozená. Uvědomila jsem si, kolik jsem toho ze sebe uvolnila a nabrala nové síly. Další výraznější změny jsem na sobě pociťovala až s odstupem času.

Od té doby jsem už podstoupila mnoho potních chýší a mohu říci, že každá další pro mě bývá zcela jiná. Přináší mi nové prožitky a uvědomění, které mě rozvíjejí a posouvají vpřed.

Proto mohu obřad potní chýše vřele doporučit všem, kteří se chtějí dále rozvíjet, jsou otevřeni sebepoznání a setkáním se vším, co náš vnitřní svět obsahuje a co nás přesahuje.

12.3.2020