Má zkušenost s potní chýší

Má zkušenost s potní chýší

První obřad potní chýše jsem absolvovala na podzim 2018. Tenkrát jsem vůbec netušila, co to obnáší, a že tím započne má nová cesta.

K Ivo Musilovi, který pořádal obřad potní chýše, jsem se dostala úplnou “náhodou”. Po zkušenostech s týdenním pobytem ve tmě, který na mě i mého muže silně zapůsobil, jsme hledali další seberozvojové aktivity, které by nám dopomohly k vědomému kontaktu se svou duší, setkání se stíny a léčení. Nicméně oproti pobytu ve tmě jsme hledali akci, která bude vedená obřadně. Duchovní atmosféra, úcta a pokora k celému procesu nám totiž při terapii tmou velmi chyběly. Proto nás zaujal obřad potní chýše. 

Akce se konala v lesní školce, která byla na samotě, obklopena lesem a loukou. Takové prostředí poskytovalo dostatek klidu a soukromí. Jakmile jsme přijeli na místo, pořadatel obřadu a jeho další účastníci se nás velmi přátelsky ujali. Hodně jsme si rozuměli a bylo skvělé s nimi moct otevřeně mluvit o našich spirituálních zkušenostech a prožitcích. Úžasné na tom bylo to, že nám rozuměli, protože si prošli podobnými zkušenostmi. Měla jsem po dlouhé době dojem, že někam patřím a jsem součástí společenství. To vše umocňovala společná práce, při které jsme připravovali dřevo na potní chýši, zapálili posvátný oheň a oblékali chýši dekami. Zajímavé pro mě bylo, že byl kladen důraz na rozdělení ženských a mužských pracích. Podílet se na práci pouze se ženami pro mě bylo sice nové, ale příjemné.

Když jsme vše připravili, venku už mezitím nastala tma. Šli jsme se převléknout a rozestoupili se v kruhu kolem ohně.
Obřad nakonec vedl Emil Melichar Výborný, který na nás působil velice charismaticky, spontánně a přirozeně. S Emilem jsme se velmi spřátelili a v současnosti s ním pořádáme potní chýše u nás v severních Čechách. 

Při obřadu nejprve k posvátnému ohni přivolal všechny směry, které jsou spojeny se světovými stranami, živly a dalšími silami. Pronesl k nim modlitbu a předal jim obětinu ve formě tabáku. Všimla jsem si, jak na mě silně působí směr, ve kterém jsem u ohně stála. Vnímala jsem s ním silné spojení a uvědomila jsem si, že přesně ty kvality, které daný směr reprezentoval, jsou mou součástí. Když jsem se podívala do potní chýše, najednou jsem v ní uviděla ducha starého indiána. Vnímala jsem z něj obrovskou sílu a ochranu. Byl to pro mě krásný a posvátný okamžik. Díky tomu jsem v sobě měla jistotu, že obřad proběhne v pořádku.

Pak jsme si každý vzali do rukou tabák, pronesli modlitbu k Velkému Duchu, vhodili ho do ohně a postupně vcházeli do potní chýše. U vstupu chýše jsme naše sestry a bratry přivítali slovy “MITAKUYE OYASIN”, což v jazyce Lakotů znamená “všichni jsme jedno, všichni jsme příbuzní či všichni jsme propojeni”.

Usadili jsme se do kruhu, ženy k ženám, muži k mužům a obřad mohl začít.
Fireman, který se staral o posvátný oheň, dovnitř postupně přinášel rozžhavené kameny, které umístil do prohlubně v zemi uprostřed potní chýše. Jakmile jich tam bylo dostatek, zavřel dveře potní chýše. Nastala úplná tma! Jediné, co bylo vidět, byly rozžhavené kameny. Bylo pro mě zvláštní sdílet prostor se spoustou lidí, kteří vedle sebe seděli dost natěsno a přitom nic nevidět. To nám pomáhalo se z okolí rychleji přeladit pouze na sebe.

Emil začal kameny polévat vodou, ze kterých se odpařovala pára. Za chvíli bylo v potní chýši takové teplo a vlhko, že se téměř nedalo dýchat. Jakmile bylo páry v chýši dostatek, vhodil na kameny bylinky, které prostor pročistily. Bylo to moc příjemné společně s párou vdechovat i jejich vůně.

Celkem nás čekala čtyři kola, přičemž jedno kolo trvá tak dlouho, dokud se nedomodlí, či nedosdílí poslední účastník. Už si nepamatuji, jak přesně to bylo, ale během třech kol jsme se modlili za naše blízké, za jejich zdraví a vysílali pro ně přání. Stejně tak jsme nahlas vyslovili přání i pro nás samotné. Vždy, když domluvil jeden účastník, pokračoval další, a takto jsme se postupně vystřídali všichni. Mé první pocity byly všelijaké. Chvíli jsem prožívala silnou lásku a radost, které za chvíli vystřídaly pocity smutku a vzteku. Chvíli jsem se smála, chvíli plakala. Bylo úžasné pozorovat, jak se ve mně v průběhu kol mísily různé pocity. Úplně jiné pro mě bylo kolo, ve kterém jsme nemluvili, protože bylo zaměřeno na naše emoce a jejich vyjádření. V tu chvíli jsem ze všech koutů a stran slyšela bolestný pláč, řev, šílený smích, nebo nádherný zpěv. Dovolit si před ostatními ze sebe vypustit bolest, kterou jsem v sobě tenkrát měla, pro mě ale bylo náročné.

Naše společnost a systém, ve kterém žijeme, do nás totiž už od malička vštěpuje, že musíme být silní, že vše musíme překonat, že před ostatními nemáme ukazovat svou slabost, že bolest máme potlačit, že se máme soustředit na to hezké atd. Ale to je veliký omyl!
Právě obřad potní chýše mi ukázal, kolik jsem v sobě ještě měla uzavřené bolesti. A tak jsem ji začala léčit – láskou k sobě a k životu.

Musím říct, že při posledním kole jsem se modlila i za to, aby už to skončilo, protože jsem měla pocit, že je na mě toho tepla a vlhka už moc. Protože je ale potřeba celý proces ukončit společně, nevzdala jsem to a pokračovala dál. I tohle byl můj vzorec “utéct, když mám pocit, že je něčeho na mě moc a přijdu si v ohrožení”. Takže jsem to překonala a brala to jako příležitost postavit se svému strachu a vnitřní temnotě, která byla všude kolem.

Když jsme ukončili poslední kolo, postupně jsme vyšli ven, všichni se objali a šli se převléknout. Někteří z nás se ještě chvíli ohřívali u ohně a zpracovávali své prožitky. A protože už bylo pozdě v noci, šli jsme spát.

Druhý den ráno mi bylo naprosto překrásně. Cítila jsem se očištěná a jako znovuzrozená. Vnímala jsem, kolik jsem toho ze sebe uvolnila, nabrala nové síly a byla se sebou naprosto propojena a v harmonii. Další změny jsem na sobě pociťovala s odstupem času.

Od té doby jsem už podstoupila mnoho potních chýší a mohu říci, že s každou další se cítím lépe. Vždy mi přináší nové prožitky a vhledy, které mě rozvíjejí a posouvají na mé cestě vpřed.

Proto mohu obřad potní chýše vřele doporučit všem, kteří na sobě pracují a nemají strach ponořit se do hlubin a setkat se tam se svou vnitřní temnotou.

Autor: Vilemína

12.3.2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.