Má zkušenost s terapií tmou

Má zkušenost s terapií tmou

Poslední roky vzrostl velký zájem o pobyty ve tmě aneb terapie tmou. S Martinem rádi zkoušíme nové věci, rádi se učíme a hledáme, co naplňuje naši duši. Proto jsme i my začali o této zkušenosti vážně přemýšlet. Cítili jsme, že nám tento prožitek může pomoct, podpoří proces naší “proměny” a posune nás dál na naší cestě. 

Už je tomu téměř 1,5 roku, co jsme společně postoupili týdenní pobyt ve tmě. A tak jsem se rozhodla s vámi sdílet naše zkušenosti.  

Co předcházelo pobytu ve tmě?

Nejprve jsme hledali vhodné místo, které by s námi souznělo. Musím říct, že nám to chvíli trvalo, protože varianty typu terapie tmou ve sklepě, v domě nebo v centru města apod. nesplňovaly naši představu. Pak jsme narazili na malebné duchovní centrum v přírodě, které nás doslova zahřálo u srdce. Nabízelo i možnost pobytu pro pár, a protože jsme chtěli jít do tmy oba, rozhodli jsme, že tam půjdeme společně. Tmu jsme si chtěli užít každý sám za sebe, ale zároveň jsme chtěli mít možnost sdílet své prožitky s druhým. 

Když jsme dorazili na místo, nejprve jsme obdrželi různé rady a doporučení pro pobyt ve tmě. Poté následovala příprava, během které jsme si mohli v přírodě zameditovat, zacvičit, zkrátka připravit se na sedm dní ve tmě. Mezitím už pomalu nastal večer, a to byl správný čas pro náš odchod do tmy. Šli jsme ve skupince společně s dalšími lidmi do chatičky, ve které jsme měli strávit následujících sedm dní. Po cestě jsem se snažila načerpat poslední záblesky světla a slunce, abych se jím nasytila. Byla jsem mírně nervózní a zároveň jsem se moc těšila na vše, co mě čeká. 

Jakmile jsme došli k naší chatičce, bylo nám řečeno, že až budeme připraveni, máme ji za sebou zavřít, což bude pro našeho průvodce signál počátku našeho pobytu ve tmě. Jakmile jsme byli v chatičce, nejprve jsme se seznámili s prostorem. Posléze jsme si vybalili své osobní věci a když jsme pocítili, že je už správný čas, šli jsme se společně zavřít. Pocity z prvních hodin byly zvláštní. Bylo to něco nového, nepoznaného, a tudíž velice zajímavého. Brzy po zavření jsme šli spát. Netuším, kolik bylo hodin, ani netuším v kolik jsme se vzbudili druhý den. Co si ale pamatuji, je ten divný pocit po probuzení. Otevřela jsem oči do tmy. Nikde nebylo nic vidět, ani obrysy, prostě nic. Ve tmě jsem šla velice pomalým krokem provést ranní hygienu, a přitom jsem se několikrát praštila. Najít správný vchod do dveří koupelny se za světla nezdálo být tak náročné. 🙂 Pak následovala snídaně, kterou nám, společně s jídlem na celý den, přinesl náš průvodce tmou. Jíst jídlo a přitom na něj nevidět bylo také jiné. Ještě, že byla součástí příboru i lžíce, jinak bych se asi nenajedla. Jídlo mi totiž neustále padalo z příboru. 🙂 První tři až čtyři dny jsme strávili hlavně spánkem. Jakmile jsme byli vystaveni úplně novým a nezvyklým podmínkám, vznikla u nás deprivace. Náš biorytmus se díky nedostatku světla měnil, a tak jsme hlavně odpočívali nebo meditovali. 

Po pár dnech jsem u sebe najednou zaznamenala změnu vnímání. Kolem nábytku, zdí a dalších částí chatičky jsem začala vidět energii. Aura mi najednou odhalila obrysy věcí, které předtím nebyly ve tmě vidět. Úžasné! Začala mi zesilovat intuice a spirituální schopnosti. Začala jsem vše kolem sebe vnímat svým nitrem. Jídlo mi najednou chutnalo o mnoho více. Cítila jsem jeho opravdovou chuť. Můj sluch byl najednou citlivější. V prostoru jsem se začala pohybovat klidně a volně, přestala jsem narážet do zdí a věcí. Můj zrak byl sice díky nedostatku světla upozaděn, ale ostatní smysly zesílily. Přes den jsem už nebyla tolik unavená, můj organismus si na tmu již přivykl. Proto jsem se začala věnovat svému rozvoji. Někdy jsem meditovala se záměrem nebo šamansky cestovala, jindy poslouchala audionahrávky (Žítkovské bohyně nebo knihy od Coelha). Občas jsem si jen tak lehla a naslouchala svému vnitřnímu hlasu. Mým záměrem pro pobyt ve tmě bylo najít odpověď, jakou cestou se mám v životě dál vydat. Tenkrát jsem totiž byla na určité životní křižovatce a rozhodovala jsem se, kudy vykročit. 

Poslední dny ve tmě pro mě byly emočně silné. Mísily se ve mě pocity smutku, které očišťovala bezpodmínečná láska. Chvíli jsem plakala, chvíli se radovala. Bylo to nesmírně povznášející. Pomalu se už přiblížil čas našeho odchodu ven na světlo a ani jednomu z nás se nechtělo. Cítili jsme se tam dobře, v klidu a ničím zvnějšku nerušeni. Právě to jsme potřebovali proto, abychom v sobě našli určité odpovědi. Naše poslední noc ve tmě byla jiná, než ty předešlé. Byli jsme smíření a pokojní. 

Ráno nám průvodce tmou otevřel dveře od chatičky a i tentokrát jsme měli dostatek času pro sbalení našich věcí a postupné ladění se na světlo. Naše sbližování se slunečním světlem šlo pomalu a postupně. Přeci jenom pro nás bylo, po sedmi dnech bez něj, velice ostré a silné. Po dvou hodinách jsme vyšli ven z chatičky. Cítila jsem veliký úžas. Všimla jsem si, že se mi mírně zlepšil zrak. Mé smysly byly stále velice silné a svět okolo sebe jsem i nadále vnímala svým nitrem, ne očima. Ty byly stále jakoby upozaděné. Cítila jsem velikou vděčnost, doširoka otevřené srdce, radost z každého živého tvora okolo sebe. Byly to silné euforické pocity. Když jsme se sešli s naším průvodcem tmou a ostatními, začali jsme společně sdílet. 

Po sdílení jsem si ještě prošla labyrintem, který je také součástí centra. Labyrint je jedna z nejstarších duchovních a terapeutických léčebných pomůcek – cesta k najití vlastního středu. Před vstupem do labyrintu jsem si stanovila záměr. Chtěla jsem pomoct upřesnit odpovědi, které ke mně přišly při pobytu ve tmě. Cesta labyrintem byla neskutečně zajímavá. V určitých jeho částech ke mně přicházely různé zprávy a symboly. Jakmile jsem došla do středu labyrintu, cítila jsem, že jsem zároveň došla do svého středu. Než jsem vykročila z labyrintu ven, veškeré symboly, které jsem po cestě obdržela, se mi postupně spojily a vytvořily obrázek, který jsem byla schopna si vyložit. Dostala jsem odpověď na svou otázku, kterou jsem si stanovila před vchodem do labyrintu. To bylo takové završení a dokončení mého pobytu na tomto krásném místě. 

A co mi pobyt ve tmě přinesl?

Velice si cením možnosti pobýt pouze sama sebou. Odtržení od vnějších stimulů mi umožnilo být se sebou v neustálém kontaktu a propojení, naslouchat sobě. Tma mi umožnila nahlédnout do mých stinných částí a pracovat s nimi.

Přítomnost Martina mi v kontaktu se sebou nijak nevadila. Naopak, v určitých chvílích jsem byla za jeho blízkost velice vděčná. 

Pobyt ve tmě mi pomohl podívat se s nadhledem na určitá životní témata a oblasti, ve kterých jsem chtěla učinit změnu. Našla jsem odpovědi na své otázky. 

Tma a ticho má skutečně léčivé účinky. Díky tomu jsem načerpala nové síly a odpočinula si.

Závěrem bych chtěla dodat, že pobyt ve tmě pro mě byl rozhodně zajímavou a přínosnou zkušeností. Na druhou stranu, s Martinem jsme tam prožili i zkušenosti, které pro nás nebyly zrovna příjemné. Vzhledem k tomu, že jsme oba hypersenzitivní, vnímali jsme, že prostor v chatičce není po energetické stránce dobře ošetřený. Nebyl očištěný a neměl ani dostatečnou ochranu. Zkrátka mu chyběl jakýsi spirituální přístup s patřičnou pokorou k procesu, který se při pobytu ve tmě odehrává. Obzvlášť v místě, ve kterém je člověk silně uvolněný a díky tomu i přístupný nejrůznějším silám v jemnohmotné realitě, je zapotřebí být obezřetný a dodržovat určitá základní pravidla. O půl roku později nás to dovedlo k indiánskému obřadu potní chýše a později i k Vision Questu, ve kterých vidím jistou podobnost s pobytem ve tmě. A díky porovnání těchto odlišných přístupů k podobnému záměru mohu říct, že se mnou hluboce souzní spirituální pojetí indiánských obřadů. Při nich kromě jiného spolu-pracujeme s duchy místa a dalšími pomocnými bytostmi, které dohlížejí a střeží celý obřad. Děkuji za to, že tyto tradice přežily a dále se předávají.

Autor: Helena Vilemína

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.