Setkání se smrtí

Smrt je všude kolem nás, i v nás. Už od našeho narození stojí při nás a bude s námi až do našeho posledního dne, kdy opustíme fyzickou úroveň. Každou sekundu v nás umírá několik stovek buněk. Umírají naše myšlenkové struktury, přesvědčení a mnohé další. Pokud se někde narodí nová bytost, jinde umírá. Život a smrt ve světě totiž neustále udržují rovnováhu. Patří ke stejné životní fázi, stojí ale na opačných stranách. 

Příroda nám rovněž ukazuje životní proměny. Na jaře vše ožívá, začíná růst a vzkvétat. Na podzim se příroda zbavuje všeho nepotřebného, připravuje se na zimní spánek a smrt v ní můžeme vnímat velice intenzivně. Je to přirozený koloběh života. 

Přesto spousta lidí v naší západní společnosti, která je značně nevyspělá, přijímá pouze život a narození. Smrt je pro naši kulturu tabu, a proto se o ní moc nemluví. Můžete si klást otázky “proč bych se vlastně měl/a nad smrtí zamýšlet?”, “co mi to přinese, když se budu o smrti mluvit?” nebo se můžete přesvědčovat o tom, že “smrt je depresivní a není správné o ní mluvit”. Názorů a pohledů na smrt je opravdu mnoho. Fakt je ten, že strach ze smrti je základní archetypální strach, se kterým se potýkáme. Za strachem ze samoty, ztráty, opuštění, bolesti, neúspěchu a mnohými dalšími vždy stojí strach ze smrti. Strach ze smrti je zkrátka kořenem všech dalších strachů. Právě proto je dobré se o smrti bavit, abychom v životě došli ke smíření sami se sebou a druhými. 

Díky strachu často nemocné a staré odsouváme do nejrůznějších zařízeních, abychom nemoc a umírání neměli na očích. Je to sice náročné a bolestivé období, ale pro obě strany. Většina umírajících lidí ze všeho nejvíce potřebuje lásku a podporu rodiny, aby mohli v klidu a smíření opustit své tělo a přejít na druhý břeh. Kdybychom byli více soucitní, laskaví a sdíleli bychom poslední hodiny s našimi blízkými, smrt by jistě nepřinášela takové trápení, jaké lidé často prožívají. Smrt pochopitelně přináší do našich životů i smutek a truchlení. Ale to k tomu patří a neměli bychom se od těchto pocitů oddělovat a potlačovat je. Proč se snažit působit šťastně a pozitivně, když uvnitř truchlíme a loučíme se s blízkým? Vždyť to není autentické a upřímné. Akorát si tím znemožňujeme prožít důležitost těchto okamžiků, které do našich životů budou vstupovat, ať chceme nebo ne. Věřím, že bychom si tím ušetřili mnoho bolesti. 

Smrt totiž není strašná, ani ošklivá a nespravedlivá. Smrt je naprosto přirozená a pokud ji do života přijmeme, může se stát naším průvodcem a učitelem. Můžeme proniknout do jejích mystérií, může nás změnit a spojit s božstvím. Smrt je také příležitostí pro oslavu života. Duše si totiž splnila své úkoly, které si pro svou inkarnaci zvolila. A to je přeci velký důvod k oslavě! Lidé v přírodních národech ke smrti přistupují s úctou a pokorou, stejně jako k životu. Oslavují ji a uctívají. Tenhle přístup ke smrti se mnou hluboce souzní. Na smrt a umírání můžeme pohlížet jako na posvátný duchovní proces, který nám umožňuje naplno procítit, že nejsme pouze tělo, ale multidimenzionální duchovní bytost. Naše tělo je domovem naší duše, ale jen do chvíle, než se ho rozhodneme opustit a vrátit se zpět do Jednoty. 

Smrt tu s námi zkrátka je, byla a bude. Můžeme se to snažit popírat, bojovat s ní, dělat, že neexistuje nebo se nás netýká. Ale jednou se s ní stejně setkáme. Někteří se strachem z neznáma, nevyřízenými účty a bez představy, co je po smrti čeká. Jiní s důvěrou, smířením a vírou, že se brzy setkají se svými milovanými, až přejdou na druhý břeh.

Když smrt ve svém životě přijmeme, rozhodně nás to změní. Kontakt se smrtí a její vědomí mi pomáhá lépe žít, využívat svůj omezený čas na zemi smysluplně a žít tak, jako by zítřek už nemusel nastat. Nikdy totiž nemohu vědět, kdy se přiblíží i můj den, a tak si života více vážím. 

Děkuji za každé ráno, kdy se znovu narodím do dalšího dne. 🙂

Autor: Vilemína

13.10.2021