Posvátný sen duše
Byla jednou jedna duše, která se rozhodla, že chce mít zkušenost, jaké to je být člověkem a mít tělo.
Nejprve se spojila s dalšími blízkými dušemi, které se jí rozhodly v jejím kroku podpořit a budou ji na Zemi doprovázet. Rozdaly si role, ve kterých spolu budou v kontaktu a domluvily se na zkušenostech, které si duše přišla na Zem odžít. Zahrnovaly nejrůznější zklamání, zranění, nepřijetí a další bolesti, díky kterým mohla duše růst.
Poté si duše vybrala své největší učitele a průvodce životem – rodiče. Jakmile našla vhodné kandidáty, kteří jí umožní prožít vše potřebné, co si předsevzala, spojila s nimi. Čekala na vhodný okamžik jejich láskyplného spojení a přemlouvala vajíčko, aby vpustilo a přijalo spermii. Aby došlo k oplodnění, vajíčko si muselo vybrat vhodnou spermii. Vypadá to na náročný úkol! Pokud jsou duše všech tří členů této dohody (miminko, maminka a tatínek) připraveny, dojde ke spojení a početí nového života.
Některé vnímavější a citlivější maminky jsou dokonce u sebe schopny duši miminka vnímat už několik měsíců před početím. Některé s ní dokáží i komunikovat.
Po obvyklých devíti měsících v lůně matky je nová bytůstka připravena na příchod na svět. Je jako larva, která v kukle dozrála v motýla a všechny své síly dává do prodrání se ven, aby mohla vzlétnout a plnit své poslání.
Miminko po celý čas, kdy bylo pevně spojeno s matkou, od ní převzalo vše potřebné pro jeho další cestu – vzorce, přesvědčení a emoce, kterými na něj maminka působila. Zralost maminky, její smíření a přijetí sama sebe rozhodne o budoucím životě miminka.
Jakmile dojde k porodu, strhává se velký boj o život. Miminko si ho ale musí samo vybojovat. Naučí se tím využívat své vnitřní síly, schopnost překonávat samo sebe a překážky. Jedná se o velice důležitý a významný vývojový proces, o který by nemělo být ochuzeno. Porod pro miminko bývá prvním velkým životním traumatem. Cítí se totiž odtrženo od matky a Jednoty, je oddělené a osamělé.
Nepřirozený porod pomocí císařského řezu má často neblahý vliv na emoční stav a zralost miminka. Jakmile si totiž samo neprošlo porodními cestami a neprožilo obtížnost tohoto procesu, zkušenost mu může v životě značně chybět.
V dětství bývá většina dětí přirozená, autentická a spojená se svou životní esencí. Vnímají své propojení s Jednotou a vším živým kolem sebe. Komunikují s “neviditelnými” přáteli, radují se z bubnování deště na střechu a jsou velice citliví na různé vnější vjemy. Vlivem okolí, nepřijetím rodičů a jejich “chytrými” a mnohdy ne-dospělými radami, jaké by dítko mělo být, začne jeho esence slábnout a jeho vnitřní světlo postupně vyhasíná. Nakonec zapomene i na posvátný sen své duše a poslání. Zapomene na to, kým je a ztratí se.
V životě si projde četnými pády, až jednou prozře a začne hledat jinou cestu, jak se postavit ke svému životu. Stane se hledajícím.
Možná podstoupí různé terapie, vyzkouší seberozvojové techniky, začne cvičit jógu, meditovat, nebo třeba navštíví léčitele a kartáře. Při tom všem hledání si nejspíš ani nevšimne, že ji tato cesta vede zpět. Zpět k sobě, zpět domů. Cítí se jako cibule, loupe se vrstvu po vrstvě a nachází v nich sama sebe, své bolesti a zranění, které v sobě nastřádala v minulosti. Jednou dojde do fáze, kdy se bude cítit jako nahá. Bude otevřená a bez ochranných masek. Znovu se navrátí ke své citlivosti, bude vnímat své spojení s přírodou, radovat se z duhy a zpěvu ptáčků, soucítit s druhými. Bude si připadat jiná. Jako by znovu ožila a stala se krásným motýlem. 🙂
Autor: Vilemína
13.7.2020
Jedna odpověď
Vím přesně. Loupu cibuli už 13 let a ta nahost je pro mě tak těžká. Strach strach deprese. Ať už to mám za sebou. A ať citlivost neboli!