Putování po Madeiře – ostrově v srdci Atlantského oceánu
Madeira je vulkanický ostrov ležící v srdci Atlantského oceánu.
Na tomto krásném místě jsme s mým mužem strávili celkem tři týdny.
Byla to naše opožděná svatební cesta, kterou jsme si na podzim 2020 nemohli dopřát z důvodu přísných covidových omezení.
Ale teď už k našemu putování…
Madeira disponuje velkým přírodním bohatstvím, je plná hojnosti. Říká se o ní, že je to ostrov květin a věčného jara, protože to tam celoročně kvete. Byla jsem unešená nespočetným množstvím cizokrajných rostlin a libých vůní. A nejenom to. Naleznete tam hory, poušť, pláže s černým sopečným pískem, přírodní lávová jezírka a spoustu vodopádů. V oceánu můžete dokonce narazit na delfíny, velryby nebo želvy. Ostrov nabízí vskutku pestré možnosti, každá část ostrova je totiž jiná.
První dny jsme se věnovali odpočinku a seznamovali se s nejbližším okolím.
Poprvé v životě jsem se setkala s oceánem a nejspíš na něj nikdy nezapomenu. Jeho síla, divokost a hravost mě fascinovala. Oceánské proudy jsou ale nevyzpytatelné a snadno se může stát, že vás chytnou a někam odnesou. Takže jsem oceán poznávala a prozkoumávala s velkým respektem.
Jednou jsem si šla zaplavat a po chvíli si všimla, že už jsem moc daleko od pevniny. Vůbec jsem si neuvědomila, že mě proud už nějaký čas nese dál od břehu, k útesům. V tu chvíli mě vnitřní hlas varoval a řekl mi, že dál už plavat nemám. Proto jsem se raději otočila a chtěla se vrátit. Najednou jsem ale ucítila, jako by mě proud chytil za nohy. Bylo mi to nepříjemné a cítila jsem se v ohrožení. Chtěla jsem rychle vrátit na břeh, ale díky tomu pevnému sevření to šlo velice obtížně. Když v tom jsem uslyšela hlas. Oceán ke mně promluvil rázným, mužským hlasem. Řekl mi, ať se mu otevřu a odevzdám. Po těchto slovech jsem se postupně uklidnila a uvolnila. Důvěřovala jsem mu. Proud mě začal pouštět a já pak mohla doplavat na břeh.
A jaké uvědomění z toho plyne? Když se v životě něčemu bráníme, nebo s tím bojujeme, je to pro nás vždy obtížnější překonat. Teprve když začneme důvěřovat, otevřeme se a přijmeme určitý stav nebo situaci, můžeme ji úspěšně vyřešit.
Od této chvíle jsme byli s oceánem propojeni a stal mým duchovním učitelem. Učil mě, jak pracovat s emocemi, využívat jejich síly, jak emoce uvolňovat a pouštět je přímo do vody. Ukazoval mi svou hravost, pevnost a nespoutanost. Byly to pro mě silné okamžiky a jeho moudrá slova ve mě zní až dosud. 🙂
V dalších dnech jsme s Martinem podnikli několik túr podél levád, což jsou zavlažovací kanály. Jsou po celém ostrově, takže díky nim je celý ostrov stále zelený, navzdory vysokým teplotám. Spousta levád vede původními vavřínovými a eukalyptovými pralesy. Túry v tomto prostředí působily jako léčivá aromaterapie. Když jsem procházela eukalyptovým pralesem, mé čichové buňky ožily a bláznily radostí nad tou úžasnou vůní.
Na slunovrat jsme vstávali ještě před svítáním a vyrazili na jednu z nejvyšších hor Madeiry. Chtěli jsme si počkat na východ slunce, přivítat ho a uctít. Slunce je totiž podle šamanské tradice naším otcem a stvořitelem veškerého života na Zemi. Tohle opravdu stálo za to! Dívat se na vrcholky hor, které vystupovaly zpod mraků a vychutnávat si východ slunce společně s dalšími lidmi, bylo prostě dech beroucí. Brzké vstávání se vyplatilo.
Hned poté nás čekal pochod na nejvyšší horu ostrova – Pico Ruivo. Trasa se na počty kilometrů řadila k těm turisticky jednodušším. Na trase na nás ale čekalo několik stovek schodů. Neustále jsme scházeli nahoru, dolů, pak zase nahoru a tak dále. Tohle nám opravdu dalo zabrat. Přesto to byl jeden z nejhezčích prožitků, které jsme si z Madeiry odvezli.
Jeden z posledních dní jsme vyrazili na plavbu lodí, která slibovala pozorování delfínů a velryb. Vzhledem k tomu, že obě tato vznešená zvířata jsou mými silovými spojenci, a už dlouho jsem toužila po osobním kontaktu s nimi, bylo jasno. Plavba v menší kocábce byla úchvatná. Užívala jsem si, jak se o ni vlny rozbíjely a házelo to s námi. Uvádělo mě to do určitého meditativního stavu. Zároveň jsem vnímala, jak jsem oproti živlům, jako je oceán, malá. Jak mě tyto síly naprosto převyšují. Nakonec se mi mé přání splnilo a s delfíny jsme se setkali. Během plavby jsme narazili na dvě delfíní skupinky. Bylo nádherné je pozorovat v jejich přirozeném prostředí, být jim nablízku a cítit jejich veselou energii. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. 🙂
Po těchto krásných dnech jsme se začali chystat na cestu zpět, domů. Náš let měl původně skončit v Německu, odkud je to k nám na sever už jenom chvilka cesty. Nicméně na poslední chvíli se v souvislosti s covidovou situací změnila opatření a Německo zakázalo veškeré letecké transfery. To byl náš případ. Měli jsme letenky, které jsme nemohli využít a nízkonákladová letecká společnost peníze nevrací. Bezva. Jediné, co jsme s nimi mohli udělat, je přebookovat je na jiný let. Ovšem ne ten, který by nás dostal domů. 😀 Takže teď máme letenky do jiné evropské země, kam si ještě letos uděláme na pár dní poznávací výlet. Aleluja! Pak jsme začali hledat jinou cestu, jak se vrátit domů. Nakonec se nám podařilo koupit si nové letenky. Byl to přímý spoj do Prahy, takže cesta byla rychlá a příjemná.
I když to bylo chvílemi napínavé, jsem vděčná za tuto zkušenost. Ukazuje nám, že v této době se vlastně nemůžeme spoléhat na nic. Konkrétněji řečeno na nic zvnějšku, tu jedinou jistotu máme totiž v sobě. 🙂
Autor: Vilemína
12.7.2021
